Někdy tak najednou uzraje čas a člověk pocítí, že je příhodná chvíle pro změnu. Jedno jakoukoliv. Já jí udělala v pracovní oblasti. Z důvodů, které pominu, jsem najednou dala výpověď a začala si hledat nový druhý domov. A to samozřejmě obnáší chození po konkursech.
A takový pracovní konkurs je vlatně výběrové řízení s trochu jinými pravidly. A jelikož se na svých stránkách zabývám veřejnými zakázkami z pozice uchazeče, tak Vám nejen chci poskytnout cenné rady, ale i zábavné články ze života. A věřte mi, že si nic nevymýšlím, fakt ne, přísahám na holej pupík. :-)
A o jednom takovém konkursu bude moje povídání. Protože na mě nechal nezapomenutelný dojem.
Jedná se o jednu z největších stavebních firem u nás. V našem městě mají pobočku. Šla jsem tedy na pohovor zde a příslušný pracovník mi na konci řekl, že musím ještě do Prahy, na testy a pohovor. A že mi z tý Prahy zavolají kvůli termínu. A tak jsem čekala na telefonát.
Po týdnu mi zavolala nějaká mladá paní, bylo to myslím úterý, a že kdy mám čas. No řekla jsem jí, že kromě pondělí celý týden. Její reakce byla, že se domluví s ředitelkou personálního oddělení a zavolá mi. Ve čtvrtek mi volal nějaký jiný pracovník a ptal se, kdy mám čas. No odvětila jsem, že kromě pondělí, celý týden. No opětně jsem slyšela, že se domluví s ředitelkou personálního oddělení a zavolá mi. To už mi začínalo být trochu podezřelý.
V pondělí zazvonil telefon a prý kdy mám čas. To už jsem si pomalu začínala ťukat na čelo. Ale odtušila jsem, že kromě pondělí, celý týden. No a dotyčného pracovníka napadlo, jestli bych ještě mohla přijet ten den (bylo pondělí a poledne). Opáčila jsem, že mi musí taky nechat nějakej čas na cestu. Asi předpokládal, že mám vlastní křídla. A opětně jsem slyšela, že se domluví s ředitelkou personálního oddělení. To už jsem se začínala smát nahlas. A to byl teprve začátek.
V dalším telefonátu už jsme se kupodivu shodli na termínu. Přijela jsem tedy do Prahy. Jako první jsem dělala test z excelu a to teoretickou část. Test spočíval v sérii vtipných otázek typu: na jaké kartě lze najít xy příkaz (funkci)? Evidentně to bylo dělané na poslední verzi tohoto programu, ačkoliv většina lidí jí samozřejmě nemá. Další byla praktická část excelu. Po dokončení, jsem se zeptala, jak se mění barva pozadí komentáře (!), protože to jsem, jako jediný, neuměla. Po vcelku uspokojivé odpovědi jsem šla na pohovor s ředitelkou personálního oddělení.
A při tom to celé vyvrcholilo. Proti mně seděla tak pětapadesátiletá paní (možná víc) a úplně z ní čišelo, že je tam zaměstnána už od dob socialismu. Že nikdy nebyla v nějaké jiné firmě, notabene ve střední až malé.
Začalo to tím, že se ptala, jak dopadl test. Rovnou jsem přiznala, že neumím změnit barvu pozadí komentáře. – Údiv na její straně.
„Ale to se přeci běžně nepoužívá“ tvrdím já. – Opět údiv na její straně.
„Ale to se běžně dělá, když děláte (a teď nevím přesně jaký jmenovala) plán. Jedna barva jsou hotové práce, další rozpracované, a jiná zas ještě neudělané. – Údiv na mé straně (proč by to mělo být odlišeno barvou komentáře, když to jde odlišit jinak)
„To se v malých firmách nedělá“ dím já.
„Nedělá? Jak to? To přece musí“ slyším od ní. – Údiv na její straně
A tak to pokračovalo. Takhle jsme si ten pomyslný míček údivu pinkali skoro hodinu.
Další co stojí za zmínku je její další otázka. „ A víte, že Eurovie nemá jen stavební výrobu?“ což jsem nevěděla a udivilo mi to. Čekala jsem, že vyrukuje s něčím jako s výrobou hraček nebo s jiným, zcela odlišným, odvětvím. Při odpovědi „no máme i obalovny“ jsem si už málem vážně začala ťukat na čelo.
Paní ředitelka na mě udělala dojem opravdu člověka na svém místě. S těmito zkušenostmi a znalostmi. Jen víc lidí na svém místě, ať ten stát k něčemu vypadá. (ironie) :-D
Pracovní pohovory vždycky stojí za to, ale jak vidno s pražákama je to taškařice náramná. Při vzpomínce na paní ředitelku se budu asi smát do konce života.